Syndrom Separace - Apokalypsa Part II

Neúspěch, ať už se snažim, jak chci,
v mojí hlavě sídlej čtyři neústupní démoni,
cejtim odpor k lidem, co ´sou naproti mě,
když se snažim project v tomhle městě měst,
nejvíc ze všeho mám ale odpor k tělu,
co vězní mojí duši
v tomhle hnusnym matrixu.

Proč po každý naději
přichází jenom deprese,
nepomohla mi víra ani velmi drahá regrese,
chtěla bych se zabít, ale vim,
že timhle tohle peklo dvakrát tolik prohloubim.

Co naděláš?
Chtěl bych ničit, ve kterých vidim celý
to jejich namyšlený lidský opovržení,
opovrhujou tim, jak se oblíkám a tvářim,
smějou se tomu, že se o něco snažim.
Jednoho dne nechám jednat
mojí vnitřní zlobu,
toho dne nepudu nahoru, raději dolu,
vim, že v jejich očích je nevšímavost,
která ze mně dělá dalšího zmrda.

Já sakra nejsem zmrd,
to jenom tohle metro,
ze mně dělá úplně něco jinýho,
než doopravdy ´sem, i když moje velká zloba
udělá udělá ze mně nakonec tamtoho zmrda.

Proč po každý naději
přichází jenom deprese,
nenávidim ty démony, co ´sou v mojí hlavě,
nesnášim vás za každou další vaší pravdu,
vidim ji v metru, když jedu a sleduju.

Všichni tam mlčej, chovaj se jako stroje
a každej se tam za něco považuje,
ale ostatní považuje za to ostatní,
co je vedlejší,
Já budu vnitřní, ty vnější,
proč?-jenom proto, že moje zkurvený ego
se právě ted rozhodlo, že bude samo sebou,
bude strašně důležitý, jako tahle věc,
co jen říká, že důležitá skutečně je.

Vidí Ti skrze text do očí
a nesnáší tě za to, že tvý ego se cejtí uražený,
jako cigoš, co nesnese fakt,
že ciga je často jen zmrd, co se poflakuje,
je to tak.

Jako bílá obět rudý výchovy,
který vnutkli, že do lesa
patřej všichni cikáni,
jako těla, co vládnou všem smyslům,
jako Svět, co se odevzdal všem hajzlům..

Proč musim se zase cejtit zle,
když ´sem se dožil takhle krásnýho dne?
Proč musim jít a vyhledávat cíle,
Který soudim skrze myšlenky ve vnitřní genocidě?

Je to apokalypsa v mym životě,
trvá dokud mě nesloží, jako žida v Terezíně.
Je to protektorát hněvu a hlasů
již zmíněnejch apokalyptickejch démonů,
vidim dvojí ženu, co vypadá zle,
co je na tom zle, tim jak vypadá tělesně,
je to rána hlavou o mramor chodníku,
když si řeknu, že je hnusná jako chcíplotina na chodníku,
jako bych byl zrovna já hezkej.

Podívej se na sebe a dobře se podívej,
´si tak smrtelnej, že smrdíš hůř, než pener,
co je naproti a prožívá svůj průměrnej sen,
ve tvojích očích je odpad od nikud,
v jeho očích ´si již již zmíněnej zmrd.

Pointa věci je v tom, co je mezi tim všim,
zatim nevim, co to je a ani to netušim.

PROČ SI MUSIM MYSLET, TO , CO SI MUSIM MYSLET? PROČ MUSIM V PŘEDSTAVÁCH TY LIDI ZABÍJET? PROČ MUSÍ PO KAŽDÝ ŽIVOTNÍ NADĚJI PŘIJÍT NA ŘADU KLADIVO A S NIM ČTYŘI DÉMONI?! KTERÝ MI VEZMOU MOJE PERFEKTNÍ ILUZE A VYMĚNEJ JE ZA DALŠÍ ILUZE, JE TO JAKO NEKONEČNÁ SMYČKA, KDYŽ ´ SI UPROSTŘED TVOJÍ VLASTNÍ VNITŘNÍ APOKALYPSY!!!